II.

Jak vidět, je má pohádka

ze staré ještě školy,

kdy nestačíval princeznám

obejda jakýkoli...

Svět býval tenkrát jinačí,

vše ve světě však mine

a mění se, – a ovšem dnes

i princezny jsou jiné.

I jiní byli rytíři,

jak vše se v světě mění, –

než po těch druhých princeznách

nám vlastně pranic není.

Tož vraťme se ke princezně,

jež, krásou záříc všecka,

tak jako růže z poupěte

vyspěla v pannu z děcka.

(To věru něžně řečeno,

a básnickými slovy, –

žel, že básnický obraz ten

už není zcela nový!)

Jak ve všech lepších pohádkách,

– to předepsáno asi –

i naše měla princezna

nádherné zlaté vlasy.

Ji uviděti Loreley,

– znáte-li – nade vděkem

té krásy, možná, byla by

se zadusila vztekem.

A liliová její pleť

průsvitná, něžně bledá –

povídám: hezčí princeznu

ať někdo světem hledá!

V blankytě očí nebeských

čarovnou měla něhu

a labutí krk bělejší

byl cukrářského sněhu.

Labutí krk – – ne, přiznám se,

zde svědomí mne tlačí:

princeznin útlý krček byl

přec jen o trochu kratší.

A že byla tak spanilá,

což divu, že se béře

na zámek tolik ženichů,

div stačily jim dvéře.

A hlásili se z daleka

i z blízka, denně na sta,

však princezna jen děla: „Ať

jen táhnou zas, a basta!“

Již stará paní králová

ve strachu byla stálém,

jak bude dál, a radila

se denně s panem králem.

Ten však se nijak nevyznal

v těch věcech, nedut ani,

o dcerku starat musila

se dál jen stará paní.

Pan král se jenom vymlouval

na spoustu jiných prací –

jak slyším, zhusta bývají

mužové všichni tací.

Králová však se trápila,

že Její dcerka milá,

že Její krásná princezna

na ocet by Jí zbyla.

A pořádala dýchánky,

pozvaných přišly davy –

čert by v tom byl, aby se z nich

nevybarvil ten pravý!

A pořádala soirées

a five-o-clocky pro ně,

jichž ráčila se zúčastnit

vždy Nejvýš blahosklonně.

Vítala pány rytíře,

a hrabata, a prince –

z nich žádný však se nelíbil

spanilé krasotince.

Pan král už ráčil hubovat

na ten, jak pravil, zlořád,

že musil za ty bankety

jen platit účty pořád.

A ráčil paní choti Své

říc’, ovšem velmi jemně,

že takhle na ty hostiny

mu praskne celá země.

Však přece ráčil sáhnouti

do zlata plných žoků –

a zas lítala pozvání

k novému five-o-clocku.

A rytířů i princů těch

bezpočet znovu šlo sem –

z nich každý domů, chudinka,

zas táhnul s dlouhým nosem.

A princezna jen vedla svou:

„Co ty se staráš, mamá?

Až přijde, kdo mi usouzen,

však vybéřu si sama.“

Tu králová zas na radu

šla k panu králi, – všecek

jsa zabrán prací, ani a

ni b jí na to necek’.