PSYCHE

Ve vágní noc, kdy duše rozechvěná

Pod Astartiným srpem v smutku bděla,

Šla jsi, má lásko, vyhoštěná zcela,

Nemajíc pro svět ani svého jména.

Prchala’s zemským stínům pod oblaky

Jak Psyche v hrůze před tím, co tě hnětlo,

Z achátu lampu v rukou, cloníc světlo,

V sen mihotavý vnořeny již zraky.

Dni ztrácejíc jak listy palma schnoucí,

V tom vysílení skonu magického

V tmu zříš, v síň z ebenu, v hvězd jasy stkvoucí

A vědouc, Erota že na vždy není,

Chceš tuhnout v mrazu pohrdání svého,

Katafalk majíc v nebes rozzáření.