RONDEAU

Láska šla kol mojich dveří

jako děcka první sen,

mihla se mé jizby šeří,

zřel jsem za ní udiven.

Práh můj světlem zatopen,

trochu vůně zbylo jen,

a má duše stěží věří,

láska že šla kol mých dveří.

Retů stisk jen ticho zčeří

a pak dlouhý vzdech a sten –

kdo tu hloubku chvíle změří,

polibek kdy vyměněn?

Vyběhl jsem v touze ven,

zřel jsem jemné křídel peří,

zorou plál kraj vyzlacen. –

Láska šla kol mojich dveří.