X.
By Petr Fingal
Po svatbě rozloučil se s Bethanou
zas Mistr a šel dále do světa,
a jako dříve, cestou stavěl se
ve městech, městečkách i samotách,
by věren původnímu poslání
své učení vštěpoval zástupům.
U slaných jezer zastavoval se,
do loďky vstupoval a kázával
s hladiny modré davům zvědavým,
jež na břehu se v trávě tísnily.
A jindy zase vcházel na hory,
by, usednuv na jejich vrcholy,
nadějí krásných sémě rozséval
do srdcí těch, kdož za ním chodili,
po parabollách jeho lačníce,
a rozložili se po bocích hor.
V těch davech byli starci chorobní
a ženy nemocné i mladíci
bujaří, zdraví – s touhou ve zraku
svůj život prožít oním způsobem,
o jakém Mistr mluvil, – rybáři
ve květu mužství, mladé dívčiny, –
však ani zrádný koukol nechyběl...
Kamkoli Mistr vkročil, plíživě
se za ním kradl zákonníků stín,
jimž přemnohé po chuti nebylo
z výkladů prorokových. Chytali
jej proto ve slově a otázky
mu kladli nástražné, však vyvlekl
se dosud lehce Mistr z nástrah všech
klidem svých slov, jichž váha pravdivá
mu získávala stále víc a víc
na pouti světem přátel stavů všech.
Někteří zvali jej jen prorokem,
leč přemnozí za syna božího
jej prohlašovali a tvrdili,
že Messiášem je on slíbeným...
Tak chodil Mistr z kraje do kraje
a z města do města, a dvanácte
s ním učedníků světem bloudilo – –
Z cisteren pili, v lesích spávali,
a každý rád je vítal pod střechou,
neb skromnost zdobila jich povahu.
A v Bethaně žil Lazar s chotí svou.
Jich lásky prví dnové prchali
ve štěstí obapolném. Žehnali
pak v duchu Mistrovi, že spojil je.
I bylo jim, jakoby v pohádce
svůj život žili. Mladá manželka
se Lazarovi z všeho vyznala,
co prožila, než seznala se s ním,
svůj celý život vylíčila mu
a ptala se, zdali jí odpustí,
čím zhřešila. On neodpověděl,
však vroucně políbil ji na šíji
a ruku její stiskl... Přece však
cos k úplnému, Lazar poznával,
že chybí jeho štěstí... Tajemství,
zřel, nejen sám že skrývá v duši své,
neb také jeho choť se zamýšlí
a chmura divná často přelétá
jí lepou tvář. A s hrůzou znamenal,
že Mistra jeho žena zbožňuje,
a jej že pouze proto vzala si,
že onen si tak přál... I ochladl
v své lásce Lazar, – vlny soumraku
jak mlha vepluly mu do duše,
a hrozny rozkoše zas pozbyly
pro něho vůně. Náhle ochladl
žár ohně v jeho krvi; zelené
dřív břehy jeho snů teď zčernaly,
a Lazar přemýšlel, čím nejsnáze
by Mistra před svou ženou potupil –
I vylíčil jí správně, do hrobu
že sám se zavříti dal Joabem
a Mistr že jej z mrtvých nevzkřísil,
neb nebyl mrtev, omdlel toliko...
Tím otřásl vírou v moc Mistrovu
v nitru své choti, ale zároveň
i nenávist tím její probudil
a proti sobě zášť... Když z rána pak
kdys probudil se, – ženy nenašel.
Květ lásky jejich, zmrazen předčasně,
víc nerozkvetl... Vášni smyslné
se Lazarova žena oddala
a v cizích ložích žila orgiím
jak za svobodna doma v Sicharu.
Jak staré, zdětinštělé stařenky
s bílými vlasy, zraky vpadlými
od upřímného žalu pro bratra,
po roce klečely zas před Mistrem
Marta i Marie – a prosily,
by znovu vzkřísil z hrobu Lazara,
jenž umřel žalem, když mu utekla
choť jeho v chlípnou náruč smilníků.
Však Mistr jejich přání nesplnil.
Jen slzu setřel s oka potají
a tiše děl: „Přejte mu pokoje!
Snad najde lásku ve snu posledním,
po jaké marně toužil v životě!“