XI.

V černých šatech, jak ji přived

Jiří tenkrát k tetě v noci,

černý klobouk, s něhož dlouhý

závoj splýval přes obličej,

s nakloněným slunečníkem

více proti lidským zrakům

nežli zářivému slunci –

tak šla Lucy kolem druhé

odpoledne přes náměstí

ku hřbitovu. Den je čistý.

V noci byla opět bouře.

Domů zdi jsou místy ještě

zcela mokré. Modrého cos

jásavého schvívá třpytně

vzduchem k zemi, jakoby to

klesal čistý lehký azur

s nekonečných smavých nebes.

Šveholící vlaštovice

prostřeluje nízko letíc

ulici a její tílko

kovovým se modrem kmitne.

Z otevřených oken chýlí

rozkvetlé se pestré hlavy

růží, azalek a fial,

fuksií a geranií.

Štíhlé stromky oleandrů

s hrstmi růžových svých květů

stojí kolem dveří domů.

Školní mládež jdoucí vzhůru

po ulici ku náměstí

zastavuje se tu, onde –

kupec, cukrář, hračkářský krám,

na zdi nečitelný plakát,

vše ji zajímá a poutá.

Lidé stojí v dveřích krámů,

hledí z oken, ve skupinách

stojí v ulici – a všichni

jaksi s chutí žijí dneska;

z očí, pohybů a chůze,

z úsměvu a rozhovoru

vane pružnost, energie.

Pasivní a měkká duše

Luciina se zálibou

nechá proudit jas ten v sebe.

Jest jak vězeň, který cítí

na vycházce záři slunce:

stulila se, přimkla zraky

a jen sní a jen se hřeje.

Mezitím co okem stíhá

vlaštovici, květy v oknech,

křišťálný vzduch, modro nebes,

drobnou mládež, jdoucí lidi,

vzpomíná na nebožtíka.

Vzpomíná tak klidně, prostě,

bez bolesti, bez lítosti,

až se sama sebe děsí.

– Jdu mu na pohřeb – si myslí,

a jdu tak, jak na procházku –

necitelně, otupěle...

On to umřel! – burcuje se –

jediný to člověk tady,

jenž se neštítil mne bídné! –

Marno. Slova zní jí v duši,

ale hluše. – Jak jsem bídná,

jak jsem tupá! – vyčítá si...

Zapomene kdo tak brzy?

Možno vůbec zapomenout? –

Však ta duše nechce vejít

v bolesti kruh, z něhož prchla:

řasy přivřené, tak hledí

v záři slunce, volně dýše,

sní a sní – a bůhví, co...

Lucy došla nyní k můstku,

jenž se vzpíná přes šumící

čistý potok. Na tré strany

rozbíhá se za ním cesta.

Lucy stojí nerozhodně,

rozhlíží se. Tu jdou kolem

ministranti s lucernami,

kostelník a mladý páter,

přejdou můstek, zaměřují

podél potoka. Jde s nimi.

Je to čtvrť těch nízkých domků,

krytých šindelem či slamou,

jejich malá okna často

papírem jsou zalepena;

na prahu pak mezi dveřmi

stojí sešlé zhublé ženy

v rozhovoru o svých strázních,

o svých mužích, o svých tužbách;

polonahé, ušpiněné

drobné děti batolí se

v prachu cesty; bílé husy,

špinavý vepř, slepičí rod

s křikem prohání se kolem;

intensivní zápach vlá tu

venkova a nečistoty;

čtvrť ta sama vsí jest v městě

uzavřenou, oddělenou,

má svůj život, starosti své,

má jen svoje interesy,

o město se nezajímá,

město nestará se o ni.

Jenom před volbami přijdou

různí lidé s různou řečí,

sousedují, porozpráví,

přemluví a podplácejí –

volí se – pak zas je ticho.

Ministranti s knězem vešli

do jednoho toho domku.

Lucy vstane. Kupa ženských

ve svátečních prostých šatech

čeká venku. Promlouvají

tichým hlasem. Ta a ona

ohlíží se po Lucii

okem prosté zvědavosti.

Z domku zní hlas knězův...nyní

jasné hlasy ministrantů...

zpěv kratičký... hlasné štkání...

ženy křižují se zbožně...

chumáč lidí vyhrnuje

ze dveří se... muzikanti,

regenschori, kostelník, kněz,

ministranti... nyní rakev,

černá, lesknoucí se rakev...

Od hřbitovní kaple zazněl

malý zvonek. Muzikanti

hrají pochod smuteční.

Za rakví jde malá, sešlá

stařenka; má rudé oči,

však již suché. Rozhlíží se

po zástupu. Na mžik kmitne

po líci jí smutná radost,

a zas kloní hlavu stranou.

Mechanicky připojí se

Lucy k průvodu a hledí

jenom v jedno místo, kde se

za rakví hned v černém šátku

třese nakloněná hlava.

Zvolna těžký černý smutek

dere se jí v klidnou duši.

Pochod smuteční zní táhle,

žalostně a vyčítavě.

Všecky skloněné ty hlavy

před ní v taktu kývají se.

Černá rakev jakby plula

na těch hlavách. Ve dvou plochách

odráží se od ní zlatě

záře slunce. – Tak v ní leží –

(bolestný hlas vnitřní šeptá,)

jeho oči jsou teď na vždy

zatlačeny... jeho ruce

složeny jsou na těch prsou...

Konec... konec... Čtrnáct dní to,

co tam v parku líbala jsi

tuto hlavu... Teď je chladná...

jako z vosku – (lehký mráz jí

po zádech jde) – Jsi teď sama –

(dál to šeptá) – sama... sama...

Pochod smuteční jí vniká

žalobnými zvuky k srdci.

Její vlastní hoře zvedá

unavenou svoji hlavu

a k těm tonům tiše stená.

– Co chceš tady se svým žitím?

k čemu žít je?... k čemu?... k čemu...?

Jakby její duše v taji

byla spočtla všecky dojmy

posledních dnů, jakby nyní

před oči jí položila

resultát jich zdrcující:

Lucy hlasně šeptla: „Konec.“

Stará teta s bílou hlavou

a s tím láskyplným okem

sune se jí nyní v dumy.

Lucy vydychne – a jest jí,

jakby znova chápala se

třesoucí se scvrklé ruky.

Však sta zuřivých ruk cizích

rve ji nazpět – obraz tety

mizí... mizí... rozplývá se...

zas je sama... cizí ruce

míhají se... rvou jí šaty...

smýkají jí kamsi dolů,

a hlas přísný urputně dí:

Konec, konec... Průvod zahne

ku hřbitovním vratům. Z kaple

zní ten žalný, lkavý zvonek,

jakby vítal... Muzikanti

hrají dále. V to se mísí

pohřební zpěv. Rakev vplula

na hřbitov... Zpěv s hudbou tichou...

Úzkou cestou mezi hroby

kráčí průvod zvolna vzhůru.

Lucy vidí náhrobky tu,

zlaté nápisy a kříže,

mříže, květiny a lampy,

místy uschlý, hnědý věnec –

její závoj vrhá na vše

síť svých černých drobných mřížek,

ale nitrem nepojímá

pranic z toho. Truchlý zápach,

hrobních květin plyne kolem

promíšený pronikavou

vůní kadidla a hlíny –

Lucy zdá se, že to výdech

její duše... Průvod stanul.

Černá rakev postavena

na zem. Latinu svou říká

nad ní kněz teď řemeslně –

„Moje dítě! Dítě moje!“

srdcervoucí, ochraptělý

ženský hlas v to hořekuje

a přechází v žalný vzlykot.

Dvě, tři jiné štkají za ním.

„Konec, konec!“ šeptá Lucy.

Dunění hrud v prkna rakve

temně zapadá jí v duši.

Touha horečná ji chvátí

uvidět jej ještě jednou,

projde zástupem až k hrobu,

hledne dolů: tmavá hlína

postříkává jeho schránku...

mizí na vždy, na vždy, na vždy...

Na protější straně drží

pár žen jeho starou matku.

Ta štká stále... Lopata jde

z ruky v ruku... nabírají

na ni hlínu a tu sypou

dolů v jámu... Rakev duní.

Jiní hodí hlínu rukou.

Žena jakás dává Lucy

lopatu teď: „Nelíbějí?“

ptá se ostýchavě. Lucy

chví se, nabrala, však hlína

sjela vedle... jenom kámen

zarachotil dutě dole.

Odstupuje. Nyní silně

hřmí to v hrobě, starý hrobník

klidně koná svoji práci.

Průvod rozešel se. Jedni

domů, jiní k drahým hrobům.

Zde jen stará matka stojí,

zírající skelným okem

na rostoucí rov. Už nelká.

Ruce svislé drží spjaty,

hlavu skloněnou. Rov pln je.

Lucy slyší, jak se hrobník

obrací teď: „Zítra, matko,

dám sem trávník, obložíme

kamením hrob, přineste si

trochu kytek.“ Ona kývne

bezvědomě tiše hlavou.

Lucy dívá se v ty její

tahy obličeje. Čelem,

skráněmi a lícní kostí

připomíná na mrtvého.

Jak by cítila ten pohled,

stará žena zvedne oči.

Zakmitne v nich udivení,

pak jak vzpomněla by na cos,

pokročí k ní – a zas stane

ostýchavě, nerozhodně.

Lucy napadá, že chce jí

říci cosi... snad své díky,

snad vzkaz jakýs od mrtvého –

žena vrací se však k hrobu,

kleká, znamená jej křížem

a zas vstává... Ještě jednou

podívá se na Lucii –

ještě jednou chví jí něco

v očích, na rtech – však jak dříve

netroufale obrací se –

a jde zvolna ze hřbitova...

Lucy kleká k hlavě hrobu.

Konečně jí vrou teď slzy

z horkých očí... plynou, plynou

jak by celá její duše

byla v slzy proměněna...

Klidní se to v jejím nitru,

vzduté černé vlny zvolna

ulehají... už jen šumí

jako žalná melodie

za číms na vždy uplynulým...

Vstala, osušila oči,

otřela šat, rozepjala

černý slunečník a řadou

pestrých hrobů kráčí k vratům.

Jde zas prachovou tou cestou,

jíž sem přišla prve s pohřbem.

Přes můstek a ulicí tou,

která vede ku náměstí.

Slunečníkem zas se kryje

více proti lidským zrakům

nežli zářivému slunci.

Přejde náměstí a kráčí

ulicemi... Všude život,

všude slunce, zářno, čilo –

ale Lucy vše to vidí

neurčitě zamlženo

jako z dálky... Na nádvoří

statku stojí zaprášený

kočár. Kočí vodí dvorem

upocené lesklé koně...

Lucy vejde do pokoje.

Jiří přechází tu krokem

dlouhým, pádným. Mne si ruce.

Rozpálen je, tmavé oči

lesknou se mu. Podívá se

na Lucii, jaksi zvlášť pak

přeměří ty černé šaty,

známé prosté černé šaty,

stoupne těsně k ní a prsty

luskaje si: „Budu zvolen,

budu zvolen,“ nadýmá se,

„kolosální úspěch všude,

voličové byli zpiti

mojí řečí,“ při tom hledí

divně v oči jí, v ty oči,

jež se dosud vlhce chvějí.

„Gratuluji,“ podala mu

ruku. Jiří tisk ji silně.

„Ale, bože, kde je teti?“

vybavujíc ruku ptá se.

„Spí snad ještě.“ „Odpustíte,

převleknu se.“ Rychle vyšla.

– Jak je divný! – napadlo jí.

Stála ve svém pokojíku

sundavajíc klobouk. Za ní

cvakly dveře. Silné paže

sepjaly ji kolem pasu.

Bože, Jiří! Rudý v lících

tiše mluví: „ Holubičko,

teď jsi mojí, mojí, mojí!“

Jeho žhavý ret ji líbá.

Jeho třesoucí se ruka

živůtek jí rozepíná.

V hlavě zahučí jí, blyskne,

jakby kdosi udeřil v ni,

hnus jí prochvěl, jako by to

sahal na ni rodný bratr –

odstrčila jej vší silou,

až se zapotácel – vzlykla,

vzpřímila se proti němu,

na mžik zakryla si oči,

na rty se jí derou proudy

výčitek a trpkých řečí

nejen jemu, ale všechněm,

všem těm čestným, slušným lidem –

nemluví však – jenom z bázně,

že by při tom prvém slově

v pláč musila vybuchnouti.

Ruce spustí, vzhledne k němu.

Stál tak zlobně, zarputile,

upíraje oči k zemi.

„Konec,“ Lucy zašeptala,

více pro sebe, „je konec.“

„Teatrální ctnostná scena,

trochu stará, je to fádní,

člověk nečekal jí od vás,“

cedil zlostně skrze zuby.

„Hleďte, Jiří, tam... v tom domě,“

vyrážela nyní pracně,

„tenkrát... víte... vždycky v noci,

když jste odcházel... a podal

mi jen ruku... tenkrát byla

jsem vám za to vděčna... z duše...“

Lucy umlká, cos dí jí,

že mu vlastně říci chtěla

jiná slova – sama neví,

která vlastně – mávne rukou:

„nevyčítám ničeho vám...

není souzeno...“ zas mlčí.

„Buďte s bohem,“ polohlasně

řekla berouc rychle klobouk.

Jiří bleskem představil si

situaci: půjde jistě,

on ji vyhnal... lítosti kmit

prolet jím, pak blesklo hlavou:

volby... příští kariera...

„–ýsské Listy“... stará berní...

její plavovlasá dcera –

Ať jen jde si... bude dobře...

bude aspoň uzel rozťat,

vždyť ta hloupost skončit musí..

Obrátil se, vyšel z jizby

beze slova. Lucy rychle

nasadila sobě klobouk,

vyjde, po špičkách jde chodbou,

jako šíp po schodech dolů,

přes nádvoří a ven ze vrat...