XVIII.

„Ne vždy blaha záře moje

Lože sladce vystýlala;

Po dnech krásných, sluncejasných

Noc mne v stíny obepjala.

„Ta má krása, jejíž věnce

Báje na mou hlavu svila:

Se všech světa dálných konců

Záletníků přivábila.

„Aj to bylo šumu, lesku

V těchto síních hvězdozlatých –

A to bylo radovánek,

Směvů sladkých, zraků vzňatých.

„A já ze všech vyvolila

Jednoho jsem bohatýra,

Jehož domov byl v mé říši

A v němž žila moje víra.

A on slávu mojí říše

Po veškerém roznes’ světě:

Jeho jmeno ověnčené

Ve hvězd písmě věčně květe.

„A mým vlastem po dlouhých on

Zmatcích přines’ řádů vínek;

On si ustlal v srdcích stánek

Nejvroucnějších upomínek.

„A když zradou smrti rána

Schvátila jej v lůno hrobu:

S královnou se všecka země

Zahalila v smutku zdobu.

„Avšak ještě jedna hvězda

Zastkvěla se po mém boku:

Byl to statný míru chránce,

Svět spěl k němu, ku proroku.

„Tenkrát slávy stromy v květech

Nejbujnějších byly vzňaty –

Neb on vlastních dětí rozpor

Krvavý v smír svedl zlatý.

„A když drahé jeho tělo

K černé hrobce v slzách nesli,

Tu mých vlastí nejskvělejší

Naděje s ním ve hrob klesly.

„Jakoby se chvílí šťastných

Propadnuly zlaté ráje:

Bouře jen a krve proudy

Ve svaté se draly háje.

„Z luhů květných štěstí úsměv,

Míru sladká palma mizí:

Neb má, nesmrtelná krása

Vábí záletníky cizí.

„Po neblahé náruči mé

Chtivé jejich srdce hoří,

Ve vražedných až i bojích

V rozvaliny nivy boří.

„A bych zlatou ratolestí

Míru zastínila zmatky:

Po silné jsem práhla páži,

V níž by květl úkoj sladký.

„A tak v náruč vyvolence

Z cizích světů žena padla:

Avšak od té chvíle záře

Všeho štěstí náhle vadla.

„Neb tak prolomen kruh báje,

Jejížto jsem dítkem byla –

Tajemných mne mocí ruka

Od té chvíle nechránila.

„Růžný zásvit blažených dnů

Sladký úsměv svůj v noc znořil –

Neblahou mne krásnou ženu

Královnu to noci stvořil.

„A tak bájí dlouhé věky

V žalu slzách trávila jsem,

Až, co ztratila jsem láskou,

Láskou opět nabyla jsem!“...