XXIII.

Mladosti sladká... Vše, co rozchvět ještě

dovede duši v chvíli nestřežené:

rozbité linie; zlomené oko

zoufáním dlouhým suché, nezrosené;

života marného a neplodného stesk,

úrodu mladých snů sprahnuvší žlutý blesk –

ten v tebe nevnáším. Však touhu, touhu zlou,

nezkrocenou, divou a vášnivou

po jasných obzorech a písních vroucích, klidných,

po rozzářených dnech a po večerech vlídných,

v nichž ztrácet možno je vědomí těžké zcela

o ráně do duše a o pohaně těla...

Tak zcela jinak žít...

Za pluhem života svým pevným krokem jít,

pozdravit chvílemi své druhy na obzoru,

se zdraví vědomím pohlížet v příští zoru

a doma se ženou po dlouhém polibku

se nad dítěte sklonit kolíbku.

(Sentimentální chlap!) Nu ovšem.. ovšem.. jsem.

A nemusil jsem být... To vinou můj je cit...

to nezavinil já – to nezavinil rapír...

Vše zoubek zavinil – bělostný jako papír...