XXXVI.

I přišel plesat všechen lid,

vše zvědavostí hoří,

krém společnosti vstupenky

měl platné pro nádvoří.

Svatební hosté scházeli

se zatím v kathedrále,

ministři, tajní radové,

vyslanci a tak dále.

Krém společnosti stále rost,

nechyběl nikdo známý,

svým kloboukům se navzájem

obdivovaly dámy.

Zvlášť paní N., vždy moderní

a pokroková žena,

v toilettu „dernier cri“

dnes byla oblečena.

Až z Paříže si nádherný

přivezla klobouk schválně –

slyšeti stále pouze ji:

„Báječně! Kolosálně!“

Nedočkavostí filmoví

operatéři prahnou

a pobíhají semotam

zbytečně chvíli drahnou.

Hleděli věrní poddaní

uctivě na dvořanstvo,

než dostaví se Nejvyšší

i jen vysoké panstvo...

Král objevil se – desátá

odbyla právě s věže –

jak obyčejně vypadal

neobyčejně svěže.

Krom radosti nad princeznou

zaplesal v duše hloubi

i nad tím, že dnes o svatbě

Mu nevrzaly klouby.

Tak blahovolnou veselost

mít ráčil ve Svém oku –

byl by mu hádal vládní tisk

nanejvýš třicet roků.

Královna štěstím zářila,

jak bývalo jen zřídka:

slušela Její Milosti

dnes ta dvaatřicítka...

Princezna blahem neví, jak

tu slavnou chvíli přečká,

osmnáct metrů délky má

svatební její vlečka.

Princ, jenž i jako králův zeť

chce zůstat milým, prostým,

dnes ve stříbrný přioděl

se Lohengrinův kostym.

Na stříbrolesklém brnění

má přišity své řády –

nevěstě radost chvěje se

urozenými zády.

Byl k tomu ještě oblečen

do blankytného pláště,

na čele zlatá hvězda se

dnes třpytí zcela zvláště.

Někdejší medvěd, zradostněn

a šťasten nad výsledkem

Ježibabiny péče, byl

o svatbě panem svědkem.

Dřívější jeho zakletí

výchovný mělo účel –

teď spokojen si do vousů

po dlouhém zvyku bručel.

A druhým panem svědkem byl

nejšťastnější ten kdosi,

jenž princeznu si vzít měl a

ten salon v hlavě nosí.

A hle, čeho se dočekal

v svém žití, trudu prostém:

v salonech Jejich Milostí

přešťastným bude hostem...

I paní tajnou radu dnes

hostila svatba tato,

však její Existence se

oholit dala na to!

Nádherná byla kantáta,

byl skvělý „primo alto“,

jen tenor při vysokém C

tak nějak vedle bral to...

Hmoždíře zněly, kadidlem

byl celý kostel v mlze,

a šátky byly mokré, že

z nich ždímat mohl slze.

A nevěsta tak blažená,

tak byla krásná, sladká,

z ní věru mohla radost mít

královská paní matka...

A potom byla hostina,

jak při veselkách bývá –

až Pán bůh bránil, kolik se

tu vypilo dnes piva.

Princ, ten se jenom objímal

s princeznou, s panem králem –

byli by při té hostině

šampaňské pili málem.

A byla radost veliká

po dálném, širém kraji – –

vždyť lidé často pro hloupost

si nohu za krk dají!