De profundis.

Kam jsi to zabloudila, duše má!

Jsou vlastní oči tvé to v tvojí hlavě? –

Hvozd všemi haluzemi děsí se, vzlyká,

když vjezd svůj slaví do něho noc vichorná.

To není jedna noc! Tu vchází nocí sto, – či jsou to syni Adama? –

a v jejich očích doutná záští pekla!

A jdou – a klekají – pod černým oltářem

a spínají své ruce kostlivé a šepcí:

„Bud’, Antikriste, zdráv! Ó jak jsi krásný!

Jak Lucifer, když padal v bezdno záště!

Ó padej! Padej!! – Rozpni křídla dračí,

ať máme čeho chytit se, letíce v noc!“

A ten, jenž na oltáři stál, jim v šíje zaryl nohu

a zdvihl trojhran ďáblův: – Přísahejte!! –

Jak hlasy těch, jež záští ještě v hrobě vzbudilo,

zněl chropot jejich: Pomsta Bohu! Pomsta Bohu! Pom –

Rty jejich zakrvácely se v skřípotu

a prsty kostlivé se v kámen vrývaly.

Tu žena hanby vstoupla po jich tělech k oltáři

a černé hostie jim dávala, řkouc: To je satan! – –

Co nesou to? Můj Bože – co to nesou?!

Kříž! Na něm Spasitel! Kříž! Na něm Bůh!

V střed sluje pohodili jej a plili naň –

Jak roste požár lesů! A jak roste záští! – –

Já křičet chtěl. Strach podrazil mi nohy,

a Hrůza vlasy havraními zadrhla mi hrdlo.

Zášť šílená! – V skráň svatou kopali

a mrzkým čelem bili v trní božské hlavy.

Kladiva živá – tloukli temeny do hřebů Jeho rukou,

až proryly se tělem, zdola prolezly.

Krev crčela naň. Kristus hleděl slzami,

a oni padali mu k bokům – mrtvoly.

Pán vstal, vzal na ramena kříž svůj

a zbrocen krví vyšel v Kalvarii světa.

Já za Ním potácel se ven a umdlen venku kles.

V tmu za Ním hleděl jsem. Tmou svítil Jeho kříž!

Má duše byla chrám, jenž okny dlouhými

zář dýchá v noc a úpí žalmem adventním...

Ó rozvazujte zvonům jazyky! Už advent dochází!

Bůh přichází! – Ó zvony! Zvony!! Zvony!!!