Legenda.

Kdys Hilar svatý, Hilarie svatá,

(v svém srdci hledej jich, ne v knihách dávných),

dvě děti Boží, brat a sestra v Kristu,

tak mladí, krásní, odřekli se lásky,

té smavé růže, která s jarem vadne.

Kdys na hod Boží, plný míru nebes,

šli oba svatí ku hostině Páně

a přijali Ho se slzami v očích.

Když jejich srdce dozpívalo díky,

šli z chrámu v nivy, smějící se nebem.

Jak jejich srdce skřivan jásal v blankyt,

jak jejich duše slunce v svět se smálo.

Šli různou cestou, andělé šli s nimi.

Šli rozplesáni hudbou svaté lásky

a celý svět jim zdál se krásným, dobrým,

jak dítko Boží, hodné zulíbání.

Šli cestou různou, ale s citem stejným –

a na rozcestí náhle setkali se!

Jak vlna vlně padá do náručí,

jak jiskra s jiskrou v jeden plamen splývá:

tak oba svatí, stejným plesem vzňatí,

si ve objetí sdíleli své blaho –

Má sestro milá! Bratříčku můj milý!

I líbali se v blahu čisté lásky,

an vášně blesk jim náhle zaplál v očích – –

Jak ulekli se! Rozešli se v studu.

Žal s lítostí jim žluče rozlil v duši.

O Bože dobrý! Jak je srázna stezka,

jíž kráčíme tím světem k branám Tvojim!

Krok jedinký – a propasť je nám hrobem –

krok jedinký – a s hvězd padáme v peklo!

O Bože dobrý, podchycuj nám kroky!