PÁN.

Na perroně ryčno. Svítí zlato šňůr,

řinčí ostruha, vlá chochol volavčí.

Kloně se až k zemi, vede panstvo v před

k vozu s aksamitem vlaků výpravčí.

Nikým nepovšimnut mužík vsedl též,

v koutě na tvrdou se schoulil lavici

– přísných tahů člověk –, z hlubin kaftanu

vyňal řeménky i roušku modlicí...

V bledém svitu luny míjí drahný kraj

v dáli dědinky se ostře bělají,

jak když po hřbitově z travin kosti ční. – –

Kdes vlak opět staví: kaštel, víska, dvůr.

Čtverospřež tu stojí. Kočiš jeden prým.

Jeho velký pán – až dosud polobůh –

jak by kohos čekal s duchem zkroušeným.

Rovnou k čtyřspřeži jde, hle, ten drobný muž.

K pánu vsedá. Roste. Týčí postavu...

Kaštel panstvo vítá: oba vcházejí –

gróf tak teskně schýlen, Žid mu nad hlavu.