8.

Kam Rupert se as poděl? – Taký hlas o něm šel,

Že syt Prahy na dvůr Polského krále jel,

Nerozžehnav se s nikým, nikým nebyv vidín.

Jinoch neví co činit, sám sobě zůstavín.

K Jaroslávkovi vřelost hříchem jakýms ochladla;

Zábavek dychtivost přesycením ochabla.

Utrápený chodí; všecko ho jaksi nudí;

Vzpomnění minulosti žel v jeho srdci budí.

A jeho láska? – – „Což do těch radostí města!

Bratří, na lov půjdem, ku Křivoklátu cesta

Nás povede.“ A zář prvního jitra zírá,

Ke Křivoklátu an houf jezdců se ubírá.

Však náhle se staví; proč? Jezdec jakýs jel

Jim vstříc; potkali se. To známý Taur, i chtěl

Každý vědět, odkud ozbrojený uhání?

„Z Litoměřicka jdu: to byla mela, páni!“

Příběh slyšeli jsme; než jaký konec vzal?

„Litoměřický kraj na hrdle potrestal

Některé zhoubce.“ Koho? „Strobergra Ronovského,

Vrše, Vojíře, Vlka, Oldřicha Janovského.

Též Lubor světobludný se sluhou odpraven.

Co je Vám, Milosti?“ – „„Odpusťte páni, jen

Jeďte – nechci vám zábavu kaziti –

Přijedu za vámi – jest mi se vrátiti

Do Prahy – řízení jakás –““ Tak v pomatení

Jinoch zajíká se. Družina v podivení

Za ním hledí, ano ku Praze ostře cválá.

Divný že to svatý, povaha tak nestálá

Na pána takového že nesluší, pravíce;

I jeli zpěvem dráhu a hovorem krátíce.