ADDIO.

Ne abych vytrhl se nudy spáru,

spíš bolesti, ač smím-li to tak zvát,

já s upomínkou v duši jal se psát

a zasvětil vše upomínky čaru.

Ta jediná, vím, nepropadá zmaru.

Chci z dlaně Osudu vše klidně brát,

ač vím, že duše nemůže se smát

z jeseně své vstříc budoucímu jaru.

Až po létech kdys dlouhých za večerů

v ty sžloutlé listy Vaše ruka zbloudí,

až uslyšíte zaplakat svou dceru,

z nás nikdo záhady ty nerozsoudí.

Víc nemoh’ říci ten, kdo psal ty řádky,

vždyť láska věčná je a život krátký.