BISMARCK.

A zdálo se, že přišel z mythů dávných,

z ponurých Nibelungů: mračný heros,

na hrudi kyrys, pod blýskavou helmou

dvé pánovitých, bezohledných očí.

Chrám vztýčil germánskému geniovi,

a dějinami roztrhané tělo

národa svého k oltáři tam snesl

a krví omýval, až v síle vstalo.

Pak za šíj uchopil je nešetrně,

ved k výšině, kam plné slunce plálo,

svět širý ukázal mu, dálné moře,

a předurčil mu panování nad ním.

Nad dílem svým a nad malými časy

stál s tvrdou pěstí jako pyšný vladař,

směr kroků dějinných a sudby států

se zdály poslouchati vůle jeho –

a je to pravda? Byl on pánem časů,

či sluhou jejich? – Řevnivost či rozmar

malého mozku shodily jej s výše

a odsoudily ku neplodným glossám...

Až přejde věk, snad ustálí se obraz:

jde líchou dějin dělník jejich prostý

a seje, žne, jak požadují časy.

Je bez viny i zásluh, plálo slunce,

sít musilo se, musilo se žnouti.

A kdyby on ne – byl tu dělník jiný,

snad méně tvrdší, trochu šetrnější,

jak by si právě povolal jej Osud.