II.

Pět burných let již prchlo od té chvíle,

co Ivan v širý, dálný svět se dal, –

mělť v duši tehdy nejryzejší cíle –

však jaký obrat se všemi se stal!...

Když poznal města život ruchuplný

a s ním i přátel rozbujněných sbor,

tu vášnivě se vrhnul v smrtné vlny,

neb rozkoš zastínila jeho zor...

Jen pohleď naň: kde ony růže s tváře,

kde onen mladistvého čela jas,

kde ona jasná, čistá oka záře,

kam zašel onen úsměv se rtů as?!...

Část klesla na dno pěnící se číše,

část klesla v náruč ve prach kleslých žen,

jichž pohled jediný, jenž rozkoš dýše,

můž stačit, by byl život otráven...

Však Ivan nedbal: mysle, vše že ztratil,

ubíjel srdce své a všechen cit

a v znak pohrdání často pohár chvátil,

a volal hlasně: „Toužím zapomnít!“...

Leč srdce ví, že všechno mění doby,

že všechno mění světem jdoucí čas,

že jaro mění v zeleň pusté hroby,

tak jako v nitru křísí cit, jenž v nitru has. –

I s Ivanem se byla stala změna:

bylť poznal lásku, onen mocný cit,

jehož je schopna hvězdy jasná žena,

jež nový svět zná v nitru probudit...

Za krátký čas přetvořil život celý:

opustil přátel rozpoutaných kruh

a trávil dny a noci osamělý,

na mysli maje čarné lásky luh.

A bloudil polmi, bloudil šeří lesa,

naslouchal ptačím písním, sám pak pěl;

když vzešly hvězdy, zíral na nebesa,

by našel hvězdu té, již v srdci měl.

A dlouhé noci prosnil v dumách čarných,

v snech blažených a v blahém vzpomínaní; –

snil často o lásce a krajích dálných,

když z modrých hor již vyšlo slunce ranní...

Však nejšťastnějším tehdy být se cítil,

když jeho ret se na rtu jejím chvěl,

když její hled mu večernicí svítil,

a její hlas když noční písní zněl.

Ó co tu bylo snův a šepotání,

když něžně líbal onen zlatý vlas,

jenž za tichého z lesů vání

se vlnil jako v poli zlatý klas!

A dál, když v ono oko zadíval se,

v němž modrý blankyt čarovně se skvěl,

a ,Miluješ mne?‘ když pak tiše ptal se,

a polibek mu těšně ,Ano‘ děl; –:

tu slíbal její ruce, čelo jasné,

a její ňadro k srdci přivinuv

děl jemně: štěstí že mu nepohasne

pokavad ona vrcholem je jeho snův...

A vypravoval o svém srdci bědném,

jak hynulo, jak jal je chladný vír,

vyprávěl o svém mládí bouřlivém a ledném,

v němž láska scházela a v duši mír...

I o domově svém jí bájil zvěsti,

jak s truchlivou jej myslí opustil,

by v bouřích žití hledal přístav – štěstí,

v němž v žalostech a rmutech by se skryl.

A tu i na mysl mu hřbitov přišel,

jenž pojal otce, matku milenou,

na němž vždy vrbu žalně šumět slyšel,

tu nad hrob matčin vrbu schýlenou...

A mnohem ještě krašších bájí více

jí šeptal v blahém lásky roznětí,

líbaje její nachem prodchlé líce,

jak líbá jarní van květ v podletí...

Hvězd bezpočetných plálo na blankytě,

přes hory spěl vždy měsíc dál a dál,

a Ivan v nitru lásky neklid cítě,

své družce píseň, lásky píseň lkal...