II.

Jak je to dávno, pane faráři?

Dva, tři dny.

Narodil se Kristus Pán, veselme se!

Horníků, vdov a sirotků

osud je přebídný.

Radujme se?

Radovala se prostičká srdce sterá,

chvalořečily koledy od rána do večera:

pokoj lidem dobré vůle!

Nemyl se!

Nám ještě nenarodil se!

Uraženým a poníženým

lež místo pravdy se dává,

žurnalistika zaprodaná,

brk namočený v zázračném jedu,

proletářskou bídu pověrou zaříkává.

Je noc a mráz. Vidíte, cítíte, tušíte

ve všech pěti dílech světa,

především ve vykoupeném Rusku,

v Evropě dosud shnilé,

jak je to strašně milé,

když vyhlodaný kapitalistický srub

cení svůj páchnoucí, dravčí chrup

a nezodpovědně nedbá,

jaká to zbojnická vzrůst může setba,

když za nocí, jak tygr

ještě ve dvacátém století vychází

pod zemí, nad zemí, na souších, na mořích,

v údolích, v pohořích

na svůj kanibalský lup

a nezří,

jak vysoko pro ruce pánů censorů,

až ve stratosféře

je napsána Marxova věta:

Spojte se, proletáři celého světa!

Spojte se v tisíce rukou a ramen,

spojte se v jediný, horoucí plamen,

spojte se v jediný, ohnivý květ,

přestavte prokletý, zvrácený svět!