III.

Za jiter růžových ku nebi skřivan stoupá,

na břehu stromy nad vodou se chýlí,

a kotouč slunce z mlh když blesk, v té chvíli

v přísvitu nachovém se srdce její koupá

jak lístky květů v ranní rose vlahé.

Kdo něhu její, city pochopí,

když kouzlo neznámé ji srdce zatopí,

a štěstí písní svou ve chvíli blahé?

Pod nebem nesmírným jak v chrámu sama dlí,

jak na modlitbách v sladce snivé tiši,

a louky zrosené, a lesy mírem dýší,

a nebe modré se ve zraku zrcadlí.