IX.

Ta rána vždy se jitří znova, znova,

ta bolest sladká touhou krvácí,

můj krok se k Tvému stánku navrací,

a vroucně vzývají Tě moje slova.

Mne okouzluje bělost liliová,

s níž každý stín se z duše vytrácí,

a citů vroucích sladkou vibrací

mé srdce jato v pouta démantová.

Tvůj! chtěl bych láskou Tebe obsáhnouti,

své ruce v ekstasi kol Tebe pnouti

a v Tobě sebe navždy pochovat.

Být řekou, která ústí ve Tvé moře,

být květem, který u Tvých nohou hoře,

by zvednut na Tvém srdci zdlouha vad’.