IX.

Hájecký ty kostelíčku malý,

což tvůj oltář, jindy jasný tak,

ve smutek dnes hluboký se halí?

Kamkoli jen obrátí se zrak,

všude černá roucha, která věstí,

nestálé jak je to lidské štěstí.

Na tom místě, před lety kde dvěma

se Svatoněm Evu spojil kněz,

mladá žena v slzách tone dnes,

Svatoňovu hruď rve bolest němá:

v těsné rakvi prostřed kostelíka

Svatoňův ach! tatíček tu leží!

Naděje co, květinky té svěží,

zahynulo přiklopením víka!

Svatoni se zdá, že v rakev ztmělou

zavřeli mu duši jeho celou.

Kraj když všecek zahalil se v květ,

k smrtnému jej lůžku tatíčkovu

zavolali; rychlíku mu let

zdlouhavým byl tenkrát, čas vždy znovu

na vteřiny měřil strachem hyna,

tatíček že nepozná již syna.

Nepoznal ho; málo před tím chvil,

nežli Svatoň doklopýtal k loži,

anděl smrti – truchlý posel boží –

ve hlavách se tiše postavil.

Darmo Svatoň bolem přemožený

volal otce nejsladšími jmény;

ústa sevřená se nezachvěla,

zhaslý zrak se neotevřel, ani

drahá ruka, nyní zledovělá,

nepovznesla již se k požehnání – – –

Nevlídný je dnes ten kostelíček;

s vůní kadidla dým sterých svíček

v nerovném se, tuhém utkal boji,

žalmy kněží, osiřelých stony

se zádumčivými varhan tony

v nejtruchlivější se píseň pojí,

při níž srdce plno svaté hrůzy

bezděky se zastavuje v chůzi – – – –

Zdrcený když bolem kladl syn

vlastní rukou otce v země klín,

nebyl schopen myšlenky ni pláče,

divů nezřel, které jaro tvoří,

neslyšel, jak v posměch jeho hoři

na blízku se rozjásalo ptáče – – –

Odletěly písně z bytu Svatoňova – –

Mladý muž teď často hlavu hořem svěsí,

zvlášť když na domov teď smutný vzpomene si,

milená kde truchlí matička – již vdova.

Zlatá matička! Jak trpí nyní asi

toho ztrativši, jenž po všecky jí časy

oporou a hvězdou v temnotách a v lítém

boji s osudem byl nejpevnějším štítem!

Příšerným teď jizby ony děsí tichem,

žertovné v nichž často znělo dříve slovo,

srdečným jež leckdy ozvaly se smíchem.

Hle, ta lenoška – toť místo tatíčkovo!

Na celý z ní pokoj pohled se mu skýtal,

noviny v ní svoje oblíbené čítal

po denním si večer hově zaměstnání;

matičce se často zdá, že malá chvíle

minula, co povstal z lenošky své milé,

ale marně čeká, kdy se vrátí na ni;

a když po snu pravda nastoupí zas holá,

její zrak slz proudům novým neodolá.

Kéž jsou prázdniny! Snad podaří se dětem

aspoň na chvíli bol krutý zažehnati,

který zachvívá teď stále drahým retem,

úsměvu snad kouzlo v oko se zas vrátí –

Zdálo se, že příchod Evy se Svatoněm

na prázdniny s sebou přinesl vzduch jiný

a že na útěk se za nedlouho po něm

z oživlého domku daly temné stíny.

Žel, jen zdálo se tak! Hrdinsky si vedla

drahá matička jen před dětmi; jak chvíli

o samotě přec ji někdy zůstavili,

déle zadržeti slzy nedovedla.

Často zastihne tak Svatoň v hořkém pláči

rodičku svou drahou, když se nenadále

domů navrátí; chce těšiti ji, ale

také jemu slzy do oka se tlačí,

a když v dlaně sevře drahou hlavu její

a ret na stříbrné tiskne vlasy ony,

za potěšná slova hluboké jen stony

z hrdla sevřeného jemu vyrážejí.

V chvíli takové vždy myslí, jak as bude

drahé duši té, až ku konci se schýlí

prázdnin krátký čas: dost mít-li bude síly?

nevypláče oči si již nyní rudé?

Však i matička se oné chvíle leká,

na čelo kdy křížek udělá zas dětem –

Bože, a ta chvíle již je nedaleká!

Podzimní zas větry rozletí se světem,

mlha zavěsí se na stromy a keře,

truchlivé dni budou zvolna míjet v šeře,

v němž i v srdce mocněj padá bolu tíha.

Chvílemi též naděj duší se jí míhá:

severní ty větry nejen led a sněhy,

ony přivanou též vánoční nám svátky,

plné třpytu, kouzla, poetické něhy,

a zas v náruč vřelou milované matky

pospíší si děti! – Však ta radost brzy

parou mizí, v oko nové trysknou slzy;

ach, vždyť letos první vánoce to budou

truchle – bez tatíčka! – Ó, pak teprv pozná,

kterak její sudba těžká jest a hrozná,

jak je bědnou ženou, opuštěnou, chudou –

Darmo Svatoňova rodička se

obávala svátků vánočních;

dřív než chladný podzim stromů kráse

konec učinil šat strhav s nich,

hrozná zvěst zas zoufalého syna

domů volala – ; den nežli zhas’,

Svatoň s Evou zlomen stanul zas

u smrtného lože matiččina – – –

Žalostný to pohled, drtící,

na hasnoucí zvolna světici!

Svatoňovi srdce krvácelo

při pohledu, jak ta duše drahá

odlétá, jak na zsinalé čelo

kostnatou svou rukou smrt už sahá – –

A když v hlubém tichu za šera

nenasytná ona příšera

bezmocnou svou kořist uchvátila,

zoufalý se ozval nářek těch,

jejichž bolest dosud němá byla.

Svatoň však už neměl slz; jen vzdech

ze rtů sevřených se vydral dlouhý

a v tom okamžiku duší mihla

myšlenka se jemu nevystihla:

člověka-li práce, sny a touhy

pro vše věky rázem nezahynou,

sotva rakev zasypali hlínou, –

rodičko má zlatá, blaze Tobě,

za krátko že odpočineš v hrobě,

který v sen tě věčný zkonejší,

z něhož nic už, nic Tě nevyruší;

vždyť Tvůj duch se sejde s drahou duší,

bez niž život smrti hroznější!