V.

Od noci té, kdy v kruhu přátel Ivan dlel,

zas mnohé prchly dny a noci burné,

a mnohý nečekaný trpký žití žel

do tváře vryl mu smutku stopy chmurné...

To, co byl miloval a pro co srdcem žil,

vyrval mu osud, osud nelítostný

a místo štěstí, místo míru, o němž snil,

mu v srdce vbodnul ledné, smrtné ostny.

Ó žel, že všechno trvá pouze čas,

že vše, po čem tak srdce lidské prahne,

vždy opustí a v bědných žalech nechá nás,

když po štěstí se ruka vztáhne!...

A Ivan ruku k štěstí – k srdci ženy vztáh,

ji miloval, v ní toužil najít těchy,

a jejím obrazem se těšil v luzných snách,

k ní všechny spěly jeho písně – vzdechy.

Však také v srdci jejím byl proň lásky vznět;

leč zvěděvši, z úst lidi utrhačných,

že v ryčný kruh se starých přátel vrátil zpět,

tu čelo vztáhla do záhybů mračných

a proseb nedbajíc a pravdivých slov všech

pohrdla ním a jeho láskou věrnou,

a vše, co byl si kouzlil v čarných lásky dnech,

uvrhla v propast smutku bezeměrnou...

I sřítili se snové jeho jedním dnem;

leč Ivan nebyl z řady oněch lidí,

jichž miliony denně rodí chladná zem,

již v srdci ženy celý vesmír vidí;

ne, nelkalť on, ni neskláněl se před ní v prach,

ba slzy jedné neuronil ani, –

bylť vědom si, že lásky pel a lásky nach

se nevyrovná kráse odříkání...

Ba ani tehdy, když jej došla zvěst,

že k oltáři ji cizí ruka vede,

ni tehdy nezatnul ku pomstě pěst,

ni krev mu nezbarvila tváře bledé. –

I žil pak dlouhou dobu sám a sám;...

leč po té opět vrh’ se v život dravý

a hýře hnal se dál a dál, nevěda kam –:

ssál rozkoš plnou měrou – do únavy...

Však život taký trval krátce jen.

Již dopil Ivan sklenný pohár žití –

jsa sláb a churav na lože byl uvržen;...

v přírodě podzim nastal: vadlo kvítí – – –