VI.
Král, Jeho Milost, uvedl
ji tedy ke Své dceři,
a baba ihned princezně
tep a tak dále měří.
A vidí její tělíčko
tak zhubenělé, zchudlé,
a srdečně se podiví:
„Chudinka, jako nudle!“
„To ale přejde,“ povídá
a do práce se dává,
„za týden bude princezna
zas jako rybka zdráva.“
A mimochodem při tom se
zmínila panu králi,
že její syn je u dráhy
a službu že si chválí –
Však že by tuze prosila,
pan král kdyby tak trochu
velikou Svojí protekcí
přitlačil tomu hochu.
On, synáček, prý známost má –
když ale jeho touze
je na újmu, že doposud
je praktikantem pouze!
A rád prý by se oženil
s bohatou, hezkou, mladou, –
prý kdyby takhle mohl se
stát panem vrchním radou – –
A co se týče princezny,
do týdne prý se spraví,
pan král aby si starosti
vypudit ráčil z hlavy...
Pan syn v úřadě přeskočil
ouřadů asi dvě stě,
návratu zdraví, bohužel,
je pořád něco v cestě...
Uplynul týden, v němžto prý
se nemoc jistě poddá –
ej, bylo s babou, toť se ví,
zbytečných řečí škoda.
Pan syn měl vrchní radovství
a dekret strčil v kapsu,
princezna, jako před tím, je
dál se svým zdravím na psu.
Nic nepomohla zázračná
ta známá dvorní myčky –
a té hned kufr složili
do staré dvorské bryčky.
Dostala knížku, vyvezli
ji z královského hradu –:
že prý jí pěkně děkují
za každou příští radu.
Král, Jeho Milost, ráčil se
již tuze, velmi zlobit,
v Nejvyšší Jeho blízkosti
byl nebezpečný pobyt.
A ráčil projeviti Své
vznešené přání, aby
hrom horoucí již pomlátil
setsakramentské baby...
Vznešené srdce Otcovské
mučila bolest náhlá,
Nejvyšší Jeho obočí
pak zlověstně se stáhla.
To znali již: s Nejvyšších rtů
pak hromobití padá,
když Jeho Milosti se chví
Nejvyšší Jeho brada.
Tu ihned raděj na míle
se vyhnouti Mu z dáli –
zle bylo s tím, kdo do cesty
by přišel panu králi!
Mrzutě dneska ulehal
do královských Svých peřin,
v Nejvyšším srdci tísněn jsa
obavou o stav dceřin...