VIII.

Znova odmít Klářin vroucí list jsem.

Její otec přišel brzo večer

v přátelském se tonu po mém zdraví

ptáti. V sebe schoulen úzkostlivě

rušil slib jsem závažnými slovy.

„Nemohu být nikdy zetěm Vaším –

příčinu, žel, nemohu Vám říci..“

Vzkypěl, zklidněl, pravil: „Chudák Klára..“

ramena se zachvěla mu v křeči

pohnutí.. pak volně, hrdě vyšel..

„Otče!..“ chtělo se mi plně vzkřiknout!!

„Otče!“ chtělo se mi sténat, vzlyknout,

ale slova stisk jsem rety svými

malomocnými, otrávenými.

Pláče zvuk se vrýval do večera,

bílá tvář v tom měkkém přítmí šera

odráží se.. vzpomínky žhnou, svítí..

S Bohem ty, již chtěl jsem ženou míti.

Zakalil bych navždy duše Tvojí

křišťál přiznáním.. To krásné ráno

lásky naší by pak poleptáno

navždy bylo v paměti. Sen zvadl.

Nezvíš však, že do bláta nám spadl.

S Bohem, Kláro, s Bohem ostrůvku ty

s štíhlou palmou, šumnou, útěšlivou

na modravých plochách oceanu...

s Bohem čistá.. s Bohem sne můj žití...

s Bohem ty, již chtěl jsem ženou míti!