VIII.

Přilétlo jaro vítané všude,

tisíce pěvců z daleka vede,

zdobí luh kvítím, na stráně bledé

rozsévá aspoň chudobky bledé.

Zahání kouzlem sen těžký dlouhý,

naděje budí a smělé touhy. –

Ve stínu lesa, na břehu řeky

s mladistvým knězem Helénka bloudí.

Šum jejich kroků mech tlumí měkký,

kol nízkých břehů proud tiše proudí,

slyšet je šepot mladého listí,

pěnkavy cvrkot, jež pérka čistí

na hnízdě novém. – Vzduch je tak svěží. –

Helénka praví: „Budí se země,

teplejší vánek přes kraje běží,

pod novým drnem zaznívá temně

šumot a šepot a hudba skřítků.

Kam oko hledne, plno je kvítků.

Všude zas nový život a síly.

Kam slunko milým zasáhne bleskem,

pouta se lámou s dunivým třeskem.“

Kněz dodal vážně: „Za malou chvíli

snad puknou také okovy těsné,

které vlasť naši zdržují v kroku.

Snad ve prach víko náhrobní klesne,

které nás dusí po dvě stě roků.

Snad jaro také národům svitne!“–

Trpký se úsměv na rtu jí kmitne.

„Nevěřím!“ šeptá. – „Nekaboň čela,

můj učiteli! – Duše má celá

tak jako tvoje těší se jarem,

ráda bych věru doufala taky,

že jarní slunko zaplaší mraky

po dlouhé zimě, otroctví starém,

že s jarním slunkem svoboda vstane.

I v mojí duši ta jiskra plane,

kterou jsi vlastním učením vznítil.

Před sebou vidím ideál skvělý:

toužím, by volně hlavu svou vztýčil

z bídného jařma národ můj celý. –

že se tak stane, doufám a věřím, –

ty mne tak učíš, – věřiti musím. –

Kdy se tak stane? – Vzdech marně dusím.

Jsme slabi dosud. – Když síly měřím

naše i vrahů, zoufám si skorem.

Jsme obklopeni krkavců sborem,

spár jejich vždy je přichystán k boji

a my – jsme slabi. – Hlednu-li kolem,

vždy jenom vidím s hlubokým bolem,

jak slabým šik náš v obraně svojí.

Hle, naše pyšná, královská Praha,

v koruně české ta perla drahá,

střed naší síly! – Jen blíže hledni,

netečnosť uzříš, lhostejnosť všady, –

jak slabé, křehké jsou naše řady!

Cizoty jedem spiti jsou jedni,

ti druzí za zisk prodají duši. –

A naše mládež, – ve které tuší

vlasť spásu svoji? Mládeží není!

Jich srdce zvolna, lenivě buší,

nadšením krev se sotva kdy zpění,

ideál žádný nezáří pro ně.

To není mládež! to mladí kmeti,

uvadlé listy na choré sněti!

Z nich každý těžkou hlavu svou kloně

jen opatrně k předu se plíží,

by neurazil o kámen paty.

Vylhaný rozum srdce jim tíží,

nadšení plamen čistý a svatý

ve vzniku hasí. – Vymřel cit jejich.

A v těchto srdcích prohnilých zcela

nadšenců hrstka blouznivá, smělá

chce jiskru vzbudit, – ve světa dějích

která by vzrostla v zářící plamen?

Z kamene chtějí vykouzlit pramen!

V taký ať zázrak, kdo může, věří! –

A venkov? – všude tma jenom čírá“–

Abbé se usmál: „Však už se šeří,

už lid se budí a s oka stírá

dřímotu těžkou, v niž maně klesl

pod jařmem, které tak dlouho nesl.

Pod svěžím dechem nového jara

snad na vždy zmizí poroba stará.

Ty pochybuješ? – Však co se divím!

ty neznáš lidu! svým okem snivým

s výše jen hledíš na jeho snahy.

Pojď se mnou, chceš-li. Pohledni zblízka

do očí lidu, ze kterých blýská

už nový život a síla nová. –

Překvapí brzo své staré vrahy,

již sotva věří, že posud chová

naděje jiskru v sehnuté skráni.

Nepřítel ať mu či osud brání,

z poroby vstane zas lid náš kleslý!“

U břehu právě stál člunek s vesly,

přes řeku nes’ je, – přistáli klidně

u chýže známé. – Převozník sivý

před ní je vítá, mnoho se diví,

však ve svou jizbu zve je dál vlídně. –

„Zde často z blízka“ – kněz dívce praví,

„se muži sejdou k zábavě svorné.

Kéž by’s tu zřela, kterak je baví

noviny z Prahy, které jim čítám.

Jestli jim chybí způsoby dvorné,

tím víc tu najdeš pravého citu,

myšlénky smělé zablysknou v skrytu,

mnohou z nich jako známou již vítám,

známou mi z prací největších duchů.

Ó, pod povrchem, jenž mrtvým zdá se,

je plno žití, je plno ruchu.

Vzdělanosť stále, zvolna se šíří. –

Ta sama nás jen přivede k spáse,

k volnosti pravé!“ – Vstoupili v chatu. –

Helenka trochu studem se pýří

a maně ruku abbému stiská. –

Mnoho tu mužů v chudobném šatu,

uhlíři z lesů, rolníci z blízka.

Jizba je plna, – sotva kdo věděl,

když vešli oba. – Každý z nich hleděl

k oknu, kde stála v sluneční záři

Jarmila slíčná s planoucí tváří,

s hořícím okem. – Mluvila právě:

„Hledáte cesty k bývalé slávě?

Zarostla býlím za věk tak dlouhý, –

však nezmizela! – Vymyťte býlí!

Nestačí vzdechy neplodné touhy,

tu třeba činů a mužné síly. –

Věřte jen v sebe! – Však pověsť praví,

z Blaníka jednou že reků davy

přispějou Čechům v rozhodném boji!

Ve slujích skalních rekové stojí

opřeni ztěžka na meče třpytné,

na duté štíty, – nehnuti, němi,

čekají, kdy se tmou věčnou kmitne

paprslek světla s tou zvěstí milou,

že svítat počlo nad rodnou zemí.

Čekají marně ve věčné noci, –

nikde ni hvězdy. – Strašlivou silou

svalily skálu pekelné moci

na východ sluje. – Kdy pukne skála,

by ve hrob tmavý zalét’ svit denní?

červánkem aby zbroj reku vzplála? –

Tvrdá je skála, naděje není – –.

Však před stalety, kdy kráčel z boje,

kde hromem drtil nepřátel roje –

šedivý Tábor v němé ty sbory

velebných reků, – u paty hory,

kde vchod byl ve sluj, z umdlené dlaně

cep okovaný upad’ mu maně. –

On nepohřešil hrozné své zbraně, –

však jemu stačí i holé pěstě! –

U vchodu ve sluj, kde stojí v cestě

obrovský balvan, – cep leží posud,

posavad čeká, že jednou osud

přivede muže, který jej zvedne,

udeří v kámen a skála děsná

se ve prach sřítí po ráně jedné, –

sbor reků pak se probudí ze sna,

z Blaníka vyjde! bleskem se mihne

nad hlavou vraha zbroj jejich v šeru. –

Cep Tábority však těžkým věru, –

jen silná páž ho ze země zdvihne.

Nuž, páže tužte k velkému dílu,

doufejte jenom ve svoji sílu,

vás ta jen spasí!“ – Pochvala tiše

kol zašuměla. – Zrak mnohý vzplanul

a hlavy hrdě zvedly se výše. –

V tom u Jarmily myslivec stanul, –

trpký se úsměv na rtu mu kmitá. –

„Spasí vás,“ praví, „jen síla vlastní!

Až krví vrahů zem bude syta,

budete volni, budete šťastni!

Znáte své vrahy, – páni to vaši, –

kteří vám berou i chléb váš denní, –

kteří vás peklem po smrti straší,

zatím však zemi v peklo už mění, –

řetězem těžkým zdrhli vám šíje.

Nuž vemte cep svůj, nechť tříští, bije

hrdé ty lebky, nestoudná čela!

V palácích oni hodovat mají,

kdy chuďas sotva drobtů se nají?

Ať zhyne v krvi pýcha jich celá!

Má jeden bídně umírat hlady

a druhý vedle v přepychu hýřit?

Ten rozdíl může krev jenom smířit!“ –

Ve sboru hostí ruch nastal všady,

ti odporují, souhlasí jiní. –

Hlas kněze klidný ozval se nyní. –

Ve středu jizby stál abbé mladý.

„Bláhoví!“ pravil s hlubokým steskem,

„ne hrubou mocí, ne v ryku boje,

ne silou paží, – jen ducha bleskem

srazíte s rukou okovy svoje.

Vzdělanosť jenom buď vaší zbraní,

porobu zničí, zbaví vás nouze!“ –

Ticho je kolem. – Myslivec pouze

směje se trpce. V hebounké dlani

komteska ruku Jarmile stíská.

„Buď mojí družkou!“ potichu praví.

Ve zraku obou oheň se blýská,

k sobě se kloní hezounké hlavy.