XI.

„Věřte, příteli, mne dosud mrazí –

– ne o hrůzách příjičných snad chorob

hovořím – ne. O tom mrtvém stesku,

zarážlivém, cynickém i studném

duší prolomených proudem stoky.

Chodívali ke mně brzo choří –

(předstíral jsem pouze kožní nemoc..)

mezi ně jsem zašel. Zachvácených

tichým morem řada chorých byla.

O těch mluvím. Malé dítě vidím

s ranami, jež léčba vyrovnává,

jak po stromech důlky vyrovnává

zahradník – leč objeví se jinde:

muže beznosky. Odkrytou hrůze

nahou lopatku. Lebeční kosti

do křiva shltané zubem moru.

(Dědictví po chorém předkovi u děcka

zdravých rodičů.) Dar choré ženy

venkovanu, který nechápaje

nechal ran a po letech tu leží

s řadou hlíz. Nahoře na „krombholzce“

(nadačním studentském oddělení)

student-dítě s lues... oběť prvních hodů

Afroditiných... zlomená, smutná,

beznadějná, vyvržená oběť

z rodiny... To zoufanlivé oko

zapomenout nelze, vlhké, dětské,

neútěšné... První krok jej srazil

vyje v tůň a rozkopal mu ústa.

Půjde v život, jinak mysle, vidě,

ožehnutý v prudké svojí bídě.