XII.

Plaše hledíc, zrudlá v bílé tváři

běží chorá kolem jizby mojí...

Strůmek naběh jarní teprv mízou,

už jej uštk v návštěvě noční bourec.

Voják – děla ošetřovatelka.

Dívky dvě kol vpadlých vážných tváří

v koupelnu své prádlo odnášejí.

Slušné dívky. Komptoiristky to.

Milí jich – dí ošetřovatelka.

Anežka... devítileté dítě,

se zrakem číms náhle protrženým,

s čelem, v něm se divná vryla vráska,

choulící se s divným děsem v tváři

v chodby kout, když mužský zrak ji stihne.

Pána lup – dí ošetřovatelka.

Nikdy již se nerozsvítí radost,

dětská radost v roztržené duši...

Házej květů v ni, smích slunce padej

v duši tu... v ní syp se jásot dětí,

nezachyceno vše protrhlinou

oné chvíle propadne se k zemi,

pošlapou je dětské její botky

bez zájmu... neb ztraceno je dětství.

Anežko, blahoslavena budiž

a tvé jméno, mučednice malá,

říkáno buď s nesčetnými těmi,

jež jsou s tebou zašlapány k zemi. – –

Milci vroucích pohádek Vy jarních!

Tradiční housenky soldatesky!..

Na rtech bledých lehký úsměv máte.

Dáváte, co od žen přijímáte. – –

Vskutku divné, složité tak barvy

smutky krouží v tomto pavillonu...

Oh, jak šťastná v neštěstí je žena,

kterou C, vězení prostitutek,

nepojme v svou náruč... Nečistota,

hrůza, hnus; nač nanášet tu barvy.

Nebyl též jsem nikdy u ubohých,

z cizích dojmů znám jen příběh Fanny

a ten truchlý je... ach, tolik truchlý...

dojmy lékařů, již chodili sem

jako sekundáři s holí v ruce....

jako mezi zvěř, jež znenadání

skočit umí po zklidněné hlavě,

kterou krotí trestem nejhroznějším –

odepřením návštěv... Pouze slyšet o všem

značí otřes představ ženy, tvora – –

Ubohé! My ale klidně spíme

u mrtvol, jež tu se rozkládají,

dýka, jimiž my je zavraždili,

tlačí v bok nás, my ji necítíme,

mrtvol zčernalých těch nevidíme...

a krev hrozná crká v naše lože,

v kterém naše zdravé dítě dříme,

neprobuď je, minulosti, Bože....

my tě nevidíme, necítíme.

Také kdys v hodině rozechvění

milkou naší byla ta či ona. –

Oběť blouznění, večerů lásky,

slibů věrnosti, umdlení sladkých,

chvílí slabosti, touh tolik lidských...

sdupána je v žumpách luetických

s masem druhých v jednu cenu kaše...

Drsně mluvím ? Vím, ó dámo naše!...

Vám je možno leccos upravovat –

jinak choroby své regulovat.

Vás vykázat nesmí z hlučných ulic

v smrdutý chlév policistská tužka...

Vy jste slečna... ovšem... to je služka...