XX.

Vlnka hyne za vlnkou, list po listu vadne,

Ach, a vše se ukrývá v země lůžko chladné;

Sen mladistvé blahosti, trudné želů zdání

Se srdcem zpráchnivělým v zhynutí se sklání.

Ve prach nechť i ozdobné tělo se promění,

Srdce nechť i citlivé zajde v svém toužení:

Z prachu zas se vyvine září jaroskvoucí

Zbuzený milostný květ, věkem nevadnoucí.

A vše city, srdce mé teď co provívají,

Vzduchem kvítku příbuzné v srdce pak zavlají.