XXV.

A tak hledí, když se navracím.

A tak hledí, když zas z domu vyjdu.

Bojí se mne, já to dobře vím.

Ale mně se stýská po neklidu.

Přijímal jsem vražedný ten boj,

který mířil proti šedé hlavě.

– – Šelest, který budil nepokoj,

očekávám nyní nedočkavě.

Ale dny jdou prázdné, stojí čas.

Všechno přejde neplodně a planě.

Není tma a není také jas.

Je teď sama. Hledí odevzdaně.

Chodí v zalekané pokoře.

Neklid z kouta do kouta ji žene.

Chodí síní, chodí po dvoře.

Ale mně je úzko z poražené.

Je mi úzko z očí sklopených,

které bojí zahledět se stranou.

Kde jsou oči krásné jako hřích,

kde jsou oči, které září planou?

Je mi úzko z chudé umdlené,

které všechno mrzutou je mukou.

Je mi úzko z hlavy svěšené,

je mi úzko ze svěšených rukou.

Dny jsou jasné, svět má tolik krás.

Dny jsou mračné, zlé se bouře ženou.

Spiati jsme tu. Komu hůře z nás?

Vítěz je tu spoután s přemoženou.

Přejedu si hlavou přes čelo.

Mnohdy ani uvěřit se nechce.

Něco bylo, něco bolelo.

A je možno vítězit tak lehce?

Možno mraky jen tak rozfouknout,

které, starče, nad tvou hlavou visí?

Stará lípo, jak byl lehký soud.

Jaké snadné rozřešení: Jdi si.

Odešel. A slova necekl.

Odešel a nezaváhal chvíli.

Mně však úzko, když jsem dořekl.

Odešel a co si počnou zbylí?

Přijímal jsem vražedný ten boj.

Nade vše mi zápas býval dražší.

Teď však volám prchlý nepokoj,

vítězství mne příliš snadné straší.

Šel bych k loži, kde spí Marina,

šel bych k loži hříchu, muk a záhad.

Optal bych se: Přišla hodina;

což je nutno stále ještě váhat?

V špižírně jed, tož ho vezmi sem.

K soudu nejdu, nebudu se vzpírat.

Život zlem mi, smrt mi není zlem.

Marino, víš, kolikrát lze zmírat?

Jed je ukryt, vím to dlouho už.

Jed je blízko, stačí vstát a jíti.

Přirozeno, mře-li starý muž.

Nebál jsem se žít, nebojím mříti.

Je to prosté; sklenku nalej mi,

jedním douškem dopiju ji na dno.

Bílými mne lokty obejmi.

V náručí tvé umře se mi snadno.

Ale ještě slyšet chci tvůj smích,

vidět chci, jak oči vzplanou náhle.

– – Čelo mnu si, sedím mdlý a tich.

Srdce moje, to je k smrti zpráhlé.

Život zlem mi, smrt mi není zlem,

Byl jsem pyšný, slůvkem pýcha, sláva.

Nebráním se déle, přijď a vem.

Přemožená, vítěz se ti vzdává.

Spiati jsme tu oba pouty, vím.

V žaláři jsme uvězněni doma.

Osvoboď se; já tě propouštím.

Co chceš ještě více, Marino má?