- Z JARA.
- LETNÍ RÁNO.
- JITRO.
- XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.
- XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
- XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
- XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
- XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
- XXXV. Ba, léta jdou,
- XXXIV. Jdou léta, jdou,
- XXXIII. Široká řeka.
- XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
- XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
- XXX. Plnou náruč květů jste měla,
- XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
- XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
- XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
- XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
- XXIV. Mé slunce, pojď!
- XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
- XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
- XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
- XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
- XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?